18. V temnotě plač, duše moje - 1

Slyšel jsem v roce Tav-Šin (1940) v Jeruzalémě

Když na člověka sestupuje ukrytí duchovního a on vejde do stavu, v němž necítí žádnou chuť v duchovní práci, vůbec si není schopen představit ani cítit lásku ani bázeň a není ve stavu cokoli udělat se záměrem odevzdávat, nemá jiné východisko než jenom plakat a dovolávat se Stvořitele, aby se nad ním slitoval a sňal zatemnění z jeho očí a srdce.

V duchovní práci je pláč neobvykle důležitým stavem. Mudrci je řečeno: „Všechny brány ke Stvořiteli jsou uzavřeny kromě brány slz.“ A svět se diví: „Jestliže je otevřena brána slz, nač jsou tedy zbývající brány?“

Stejně jako když člověk prosí někoho o něco, co je pro něho velmi důležité, a když vidí, že je stále neoblomný a je zbytečné nadále prosit, rozpláče se. Proto je řečeno: „Všechny brány jsou uzavřené kromě brány slz.“ Teprve když se všechny ostatní brány uzavřou, je zřejmé, že je otevřena brána slz.

A dokud není jasné, že je uzavřena brána modlitby, není vidět, že je otevřena brána slz, a to znamená uzamčení. Vždyť si člověk myslí, že z jeho stavu ještě existuje nějaké východisko. A pouze tehdy, když se zavírají všechny ostatní brány, otevře se brána slz.

Proto je řečeno: „V temnotě plač, duše moje.“ Teprve tehdy, když člověk dosahuje úplné duchovní tmy, začne jeho duše plakat, protože neexistuje žádné jiné východisko. Proto je řečeno: „Vše, co je v tvých silách učinit, čiň!“