Akademie kabaly Bnei Baruch

1. Rabaš, článek č. 29 (1986): Rozdíl mezi Lišma a Lo Lišma
Dokud člověk nedokončí práci a nevyjde zpod vlády Klipot [skořápek/šupin], nevidí míru svého vstupu do Keduši (Svatosti). Vidí jen to, že je pokaždé dál, protože opak Keduši v něm odhaluje zlo. Než se objeví světlo Keduši, nemůže člověk vidět skutečnou podobu zla v něm. Jak bylo řečeno výše, právě tam, kde je světlo, můžeme vidět špínu, která je v domě.
Z toho vyplývá, že člověk nemůže poznat, co může považovat za dobrý stav. To znamená, že se může stát, že člověk cítí, že je v pádu, což znamená, že vidí, že nemá žádnou touhu po Tóře a Micvot. Vidí, že nyní má větší vášeň pro sebelásku než například včera. Člověk by tedy pravděpodobně měl říci, že včera byl ve stavu, kdy považoval lidi, kteří se zabývali tělesnými prostředky, uspokojováním své touhy přijímat, držel se od nich dál a nemohl vidět, jak se inteligentní dospělí lidé degradují do tak nízkého stavu.
Nyní však vidí, že je jedním z nich, a nestydí se za to, že cítí svou nízkost. Naopak, je to pro něj běžná věc, jako by o duchovním nikdy nepřemýšlel. Abychom to lépe pochopili, vezměme si například, když člověk musí vstávat před svítáním. Když ho budí budík nebo nějaká osoba, cítí, že musí vstát, aby sloužil Stvořiteli. Začne pociťovat důležitost této záležitosti, a proto vstává rychle, protože pocit důležitosti služby Stvořiteli mu dává sílu rychle vstát.
Nepochybně se v té době nachází ve stavu vzestupu. To znamená, že to není tělesnost, co mu dává sílu k práci, ale jemu stačí duchovní, jeho pocit, že nyní bude mít kontakt se Stvořitelem, ať už jakýmkoli způsobem, aby mu dal sílu k práci, a nemyslí na nic jiného než na Stvořitele. Cítí, že nyní je považován za živého, ale bez duchovního je považován za mrtvého. Přirozeně cítí, že je ve stavu vzestupu.
Ve skutečnosti člověk nemůže určit svůj stav, že se cítí být vzdálen. To znamená, že pokud je člověkem, který chce jít po cestě odevzdání, musí pochopit, že shora je mu poskytnuto zvláštní zacházení, že byl z předchozího stavu snížen, aby začal skutečně uvažovat o cíli, tedy o tom, co se od člověka vyžaduje a co chce, aby mu Stvořitel dal. Když je však ve stavu vzestupu, když touží po Tóře a Micvot, nemusí se o duchovní starat. Místo toho vidí, že takový zůstane po celý život, protože je tak šťastný.
Z toho vyplývá, že pád, kterého se mu dostalo, je pro jeho vlastní dobro, což znamená, že se mu dostává zvláštního zacházení, že byl snížen ze stavu, kdy si myslel, že má nějakou úplnost. To je patrné z toho, že souhlasí s tím, že v současném stavu zůstane po celý život.
Když však nyní vidí, že má k duchovnímu daleko, začíná přemýšlet: „Co se ode mne vlastně požaduje? Co bych měl dělat? Jakého cíle bych měl dosáhnout?“ Vidí, že nemá sílu pracovat, a ocitá se ve stavu „mezi nebem a zemí“. Jedinou posilou člověka pak je, že mu může pomoci pouze Stvořitel, ale sám je odsouzen k záhubě.
Bylo o tom řečeno (Izajáš, 4,31): „Avšak ti, kdo doufají v Hospodina, získají novou sílu“, což znamená lidé, kteří doufají ve Stvořitele. To znamená, že ti, kteří vidí, že na světě není nikdo jiný, kdo by jim mohl pomoci, pokaždé znovu získají sílu. Z toho vyplývá, že tento pád je vlastně vzestupem, což znamená, že tento pád, který pociťují, jim umožňuje pozvedat se na vyšší stupeň, neboť „není světla bez Kli“.
Z toho vyplývá, že když si myslel, že se nachází ve stavu vzestupu, neměl žádnou touhu, do které by Stvořitel něco umístil, protože jeho Kli bylo plné a nebylo do něj co umístit. Nyní však, když má pocit, že je ve stavu pádu, začíná vidět své nedostatky a hlavní důvody, které mu brání dosáhnout Dvekut se Stvořitelem. V té chvíli ví, o jakou pomoc má Stvořitele požádat, protože vidí pravdu, skutečnou překážku.
Podle výše uvedeného nelze říci, že by ho Stvořitel od práce pro Stvořitele odháněll. Důkazem toho je, že se nachází ve stavu pádu, což znamená, že ho Stvořitel od díla odvrhl a nechce, aby pro něj pracoval. Není tomu tak. Naopak, protože Stvořitel ho chce přiblížit, když cítil, že je ve stavu vzestupu, nemohl ho přiblížit, protože neměl Kelim.
Aby mu mohl dát Kelim, musel ho Stvořitel vyvést z jeho stavu a přizvat ho do stavu, kdy se cítí nedostatečný. Pak mu Stvořitel může poskytnout pomoc shora, jak říkali naši mudrci: „Tomu, kdo přichází, aby se očistil, pomáhají.“ Svatý Zohar se ptá: „Čím?“. A odpovídá: 'Svatou duší'." To znamená, že se mu dává pocítit, že duše je součástí Boha nahoře, a pak vstupuje do Keduši. V té době může přecházet od stupně ke stupni, dokud nedokončí svou duši s ohledem na to, co potřebuje napravit.

2. Rabaš. Článek 34 (1988) „Co je den a noc v duchovní práci“
Člověk musí vědět, nebo spíše pocítit, co je tma, jinak si nebude moci užívat světla. Neboť cokoli, co chce člověk ochutnat, [aby pochopil], zda by to měl používat, musí studovat v kontrastu, jak je řečeno: „Jako výhodu světla ze tmy.“ Stejně jako si člověk nemůže užívat klidu, pokud neví, co je únava.
Proto musí člověk projít procesem vzestupů a pádů, ale nesmí být ohromen pády, ale musí se snažit neutíkat z bojiště. Proto si musí během práce uvědomit, že se jedná o dvě [různé] věci, na konci práce však vidí, že světlo a tma jsou jako dvě nohy, které člověka vedou k cíli.

3. Rabaš, Článek 22 (1989) „Co znamená, že v předvečer svátku Pesach jsou položeny čtyři otázky?“
Nevíme, jak ocenili důležitost vzestupu. Jinými slovy, nechápeme, kolik stojí jediný okamžik [vzestupu], když máme sílu věřit ve Stvořitele a když máme nějaký pocit velikosti Stvořitele, protože ve stavu vzestupu toužíme se před Ním bez jakéhokoli důvodu nebo názoru anulovat, stejně jako svíčka před pochodní.
A stejně tak, [pokud nedokážeme ocenit důležitost vzestupu], nemůžeme se těšit z toho, že nás Stvořitel přiblížil a dal nám malé přiblížení, z něhož bychom měli cítit radost a povznesení ducha, které by nám [toto přiblížení] mělo přinést. Ale protože nemáme důležitost, abychom si toho vážili, nemůžeme se z toho těšit nad rámec [existující] míry [...]. Proto nám jsou dány pády, abychom měli příležitost poznat důležitost vzestupů, jak je řečeno: „Jako je výhoda světla [vnímána] z temnoty,“ neboť právě skrze pády může člověk začít rozpoznávat a oceňovat vzestupy.

4. Rabaš, Dopis č. 77
Jak řekl můj otec a učitel: „Celý základ spočívá v tom, že člověk má prosit, aby všechny jeho myšlenky a přání byly jen ku prospěchu Stvořiteli.“ A tehdy se mu okamžitě ukáže obraz jeho vlastní nízkosti, nazývaný „Šchina v prachu“, a proto se člověk nemá divit pádům, neboť „mince k minci se přičítá na velký účet“. A to je tak, jak jsme se učili — že v duchovním světě není prázdnota, ale [On] se dočasně vzdálil, aby byla dána možnost jít dál. Protože každý okamžik, který je objasněn, analyzován a připojen ke svatosti, vstupuje do vlastnictví svatosti.
A člověk padá jen proto, aby mohl pozvednout další jiskry svatosti. Člověk má jedinou radu: nečekat, až bude snížen na nižší stupeň, ale jakmile pocítí svou nízkost, má se znovu pozvednout. A o tomto vzestupu se říká, že si [člověk] zvolil podíl ve svatosti. On sám pak klesá a pozvedá další jiskry, a přivádí je do vlastnictví svatosti, jak je řečeno: „Hledal jsem dříve, než jsem ztratil“ (Šabat 152), to znamená, že ještě předtím, než ztratím svůj současný stav, už začínám hledat.
Jak říkal můj otec a učitel o králi Davidovi, jenž prohlásil: „Já probouzím úsvit“ — a naši mudrci to vysvětlili takto: „Já probouzím úsvit, ne že úsvit probouzí mě.“ Proto je opatrnosti zapotřebí během vzestupu, ne během pádu. A právě během vzestupu je nutné přitahovat stupeň chvění [před Stvořitelem], abychom — hrozné říci — nebyli vytlačeni ven. Ale i po tom všem nám nezbývá nic jiného, než křičet ke Králi a prosit Ho, aby se jednou provždy nad námi slitoval.

5. Rabaš, Článek č. 6 (1989) – „Co znamená výše rozumu' v duchovní práci“
Během práce si člověk musí říci: „Když ne já sám sobě, kdo mi pomůže?“ V tomto stavu si myslí, že vzestupy a pády dělají vlastními silami. Jinými slovy, že jsou bojovníci, nazývaní „vojáci (Cava)“, „stateční hrdinové“.
Později však, když dojde ke spáse, pochopí, že skutečným bojujícím je Stvořitel. Jinými slovy, všechny vzestupy a pády, které zažil, způsobil Stvořitel. Tedy i pády přicházejí od Stvořitele. Člověk neprochází vzestupy a pády jen tak náhodou – je to Stvořitel, kdo organizuje všechny tyto „východy“.
Tyto „východy“ můžeme nazvat východy ze svatosti a „příchody“ – vstupy do svatosti. Vše dělá Stvořitel.

6. Ba’al HaSulam, Šamati 172, Překážky a nesnáze
Všechny překážky a nesnáze, které jsou vidět a otevírají se před našima očima, nejsou ničím jiným než znamením přiblížení se ke Stvořiteli, což svědčí o tom, že si nás Stvořitel přeje k Sobě přiblížit. A všechny tyto překážky nás vedou pouze ke sblížení. Jinak by neexistoval vůbec žádný způsob, jak se k Němu přiblížit. Vždyť ze strany přírody nás nic nemůže více oddělit od vznešené výšky Stvořitele než ten materiál, který do nás byl založen při stvoření. A člověk může posoudit propast, která je rozděluje, teprve tehdy, když se začíná přibližovat ke Stvořiteli. A každá překážka, kterou překoná, mu tuto cestu zkracuje.

7. Rabaš. Článek 6 (1990), „Kdy člověk musí použít hrdost v duchovní práci“
Člověk musí zaměřit pozornost na to a věřit, že Stvořitel se zabývá jeho vývojem a vede ho cestou do Králova paláce. V tomto případě se musí radovat z toho, že Stvořitel ho pozoruje a dává mu také pády. To znamená, že musí věřit, nakolik může pochopit, že mu Stvořitel dává duchovní vzestupy, protože člověk nemůže tvrdit, že sám dostává vzestupy, ale Sám Stvořitel si přeje ho přiblížit, a proto mu dává (pocity) duchovního povznesení.
8. Ba’al HaSulam. Šamati. 19. „Proč Stvořitel nenávidí těla (touhu se těšit ve svůj prospěch)“
A člověk by neměl ztratit naději, i když nemá dost sil se osvobodit od nadvlády svého egoismu, a proto se neustále nachází hned na vzestupu, hned v propadu. Ale přesto věří, že přijde den a dočká se toho, že mu Světlo Stvořitele otevře oči a dá mu sílu k překonání, aby mohl pracovat pouze ve prospěch Stvořitele. O tom je napsáno: „O jediné prosím Stvořitele, jenom jediné hledám.“ (Žalm 27, 4) „Jediné“, to jest Svatou Šchinu: „abych přebýval v domě Stvořitele po všechny dny svého života“.