7. Co v práci znamená, když se zvyk stává druhou přirozeností?

Slyšel jsem v roce Tav-Šin-Gimel (1943)

Když si člověk zvyká na určitou věc, tato věc se pro něho stává obvyklou a každý zvyk se může stát druhou přirozeností člověka. Proto neexistuje nic, v čem by člověk nemohl cítit chuť reality. A dokonce, i kdyby zůstal k něčemu naprosto necitlivý, díky zvyku to začne cítit.

A je třeba vědět, že existuje rozdíl v pocitech Stvořitele a stvoření. Stvoření zahrnuje pociťujícího a pociťované, postihujícího a postihované – tudíž existuje někdo, kdo vnímá nějakou realitu. Kdežto realita nepřítomnosti pociťujícího se vztahuje pouze na samotného Stvořitele. A realita Stvořitele je nepostižitelná. Člověk však vnímá jakoukoli skutečnost prostřednictvím pocitů. A skutečnost je proň pravdivá v míře, ve které ji cítí, cítí její chuť. To je pro něho pravda. Jestliže ve skutečnosti cítí hořkou chuť – tudíž se v nějakém stavu cítí špatně a trpí tím – pak se v duchovní práci takový člověk nazývá hříšníkem, protože obviňuje Stvořitele, který je dobrý a koná jen dobro. A ve shodě se svým pocitem člověk přijímá od Stvořitele protikladné, tedy špatné.

A mudrci je řečeno (Berachot 61): „Svět je stvořen pouze pro úplné hříšníky, nebo pro absolutní spravedlivé.“ To znamená, že se člověk ve stávající realitě cítí buď dobře – v tom případě ospravedlňuje Stvořitele a je nazýván spravedlivým, nebo se cítí špatně – a tehdy je hříšníkem. Z toho vyplývá, že je vše měřeno v souladu s pocity člověka. Se Stvořitelem však všechny tyto pocity nesouvisejí, jak je řečeno v Písni jednoty: „Tak to bude navěky – že v Tobě nebude nic ubráno ani přidáno.“ Veškeré ukrytí i všechny změny se týkají pouze přijímajících a jsou závislé na porozumění, odhalení člověka.