1. Není nikoho jiného kromě Něho
Slyšel jsem v týdnu Jitro, 12. den měsíce Š’vat v roce Tav-Šin-Dalet (6. února 1944)
Je řečeno (Deuteronomium, 4, 35): „Není nikoho jiného kromě Něho,“ což znamená, že na světě není žádná jiná síla, která by mohla něco učinit proti Stvořiteli. A příčina toho, že člověk vidí, že na světě existují věci a síly, které popírají existenci Vyšších sil, tkví v tom, že takové je přání Stvořitele. A to je metoda nápravy nazvaná „levá ruka odstrkuje a pravá přibližuje“ (Sanhedrin 107, 2), a to, že levá ruka odstrkuje, je součástí nápravy. To znamená, že na světě existují věci, které od samého počátku přicházejí s úmyslem srazit člověka z přímé cesty a odvrhnout ho od Svatosti.
A prospěch z těchto odstrkování spočívá v tom, že s jejich pomocí člověk získává potřebu a úplnou touhu po Stvořiteli, aby mu Stvořitel pomohl, neboť vidí, že jinak bude ztracen. Nejenže nepostupuje v práci, ale vidí, že se vrací nazpět, to jest dokonce k „pro sebe“, a nemá sílu plnit Tóru a Přikázání. A Tóru a Přikázání může plnit pouze opravdovým překonáváním všech překážek vírou výše rozumu. Avšak nemá vždy sílu k tomu, aby překonával vírou výše rozumu – to znamená, že je nucen odbočit z cesty Stvořitele, dokonce se záměrem „pro sebe sama“.
A vždy má zborceného více než stabilního, pádů mnohem více než vzestupů a nevidí konec těchto stavů. Domnívá se, že navždy zůstane vně Svatosti, protože vidí, že je proň obtížné splnit dokonce i ten nejmenší duchovní čin pouze překonáním vírou výše rozumu. Avšak není vždy schopen překonat – tak jak to skončí?
A tehdy dospěje k rozhodnutí, že není nikdo jiný, kdo by mu mohl pomoci, jenom sám Stvořitel. A proto se v něm rodí skutečná potřeba Stvořitele, aby mu On otevřel oči a srdce a opravdu ho k Sobě přiblížil a on s Ním navždy splynul. Ukazuje se, že všechna odstrkování, která cítil, pocházela od Stvořitele, a nikoliv z toho důvodu, že by byl špatný a neměl sílu k překonání.
A jenom tomu, kdo se chce opravdu přiblížit ke Stvořiteli, poskytnou pomoc Shora a nedovolí mu se spokojit s málem a zůstat na stupni malého nerozumného dítěte, aby nemohl říci, že díky Bohu má Tóru a Přikázání a dobré skutky – tak co jiného mu ještě schází?
Pouze tehdy, má-li člověk skutečně opravdovou touhu, obdrží pomoc Shora a vždy mu je ukazováno, nakolik je v současném stavu špatný – to znamená, že jsou mu posílány myšlenky a úvahy namířené proti duchovní práci. A to všechno proto, aby viděl, že není v plné jednotě se Stvořitelem.
A ať by se snažil přemoci sebevíc, vždy vidí, že je ve stavu, jenž je daleko od Svatosti ve srovnání s ostatními pracujícími, kteří se cítí v úplném spojení se Stvořitelem. Stále má stížnosti a požadavky a nemůže ospravedlnit, jak se vůči němu Stvořitel chová. A to mu působí bolest – proč není ve shodě se Stvořitelem? Dokud nedospěje k pocitu, že v něm opravdu žádná Svatost není. Ačkoliv občas dostane jisté probuzení Shora, které ho na chvíli vzkřísí, okamžitě klesne zpět do stavu nízkosti. Avšak právě to ho donutí, aby si konečně uvědomil, že pouze Stvořitel mu může pomoci a patřičně ho k Sobě přiblížit.
Člověk by se měl vždy snažit postupovat cestou splynutí se Stvořitelem, aby byly všechny jeho myšlenky pouze o Něm. A dokonce i tehdy, když se nachází v hrozném stavu, když již nemůže nastat větší propad, než je tento, nesmí vystoupit zpod vlády Stvořitele a říkat, že existuje jiná moc, která mu nedovolí vejít do Svatosti a v jejíchž silách je tvořit dobro nebo zlo. To znamená, že není možné si myslet, že nečisté síly mají moc a nedovolí, aby člověk vykonával dobré skutky a následoval cestu Stvořitele, ale naopak, mít na paměti, že vše činí Stvořitel.
A jak napsal Ba’al Šem Tov: „Ten, kdo říká, že na světě existuje jiná síla čili Klipot, se nachází na stupni služby jiným bohům.“ A nepáchá zločin svou nevírou ve Stvořitele, ale tím, že si myslí, že kromě Stvořitele existuje jiná moc a síla. Právě v tom spočívá jeho zločin. Navíc, pokud se člověk domnívá, že má vlastní sílu, tudíž říká, že včera sám nechtěl jít cestou Stvořitele, to se také nazývá spácháním zločinu nevíry. Vždyť nevěří, že pouze Stvořitel je vládcem světa.
Pokud se však dopustil nějakého zločinu, pak samozřejmě musí činit pokání a litovat, že porušil zákon. Musí také pochopit, čeho lituje a proč činí pokání – tudíž v čem vidí příčinu svého zločinu? Přesně toho by měl litovat.
A pak by měl člověk činit pokání a říci, že přestoupil, protože ho Stvořitel odhodil ze Svatosti do špinavého pustého místa, místa odpadků. Jinými slovy, Stvořitel dal člověku touhu se pobavit a nadýchat se vzduchu na páchnoucím místě. (A je možno citovat knihy a říci, že člověk někdy přichází do tohoto světa vtělen do prasete. A řečené je možno vysvětlit takto: člověk dostane touhu se těšit tím, co již uznal za odpadky, avšak teď z nich chce znovu získat výživu.)
A když člověk cítí, že je nyní na vzestupu a má trochu chuti k práci, neměl by říci: „Teď jsem ve stavu, kdy jsem pochopil, že stojí za to pracovat pro Stvořitele.“ Musí vědět, že nyní nalezl v očích Stvořitele milost, a proto ho Stvořitel k Sobě přibližuje a on cítí chuť k práci pouze díky tomu. A musí si dát pozor, aby nevystoupil zpod vlády Svatosti a říkal, že existuje ještě někdo jiný, kdo kromě Stvořitele koná.
(Avšak z toho vyplývá, že nalezení milosti v očích Stvořitele nebo naopak nezávisí na samotném člověku, ale výlučně na Stvořiteli. A proč se nyní těší přízni Stvořitele a potom ne, není člověk schopen svým vnějším rozumem pochopit.)
A když lituje, že ho Stvořitel k Sobě nepřibližuje, musí si také dát pozor, aby se nebál sám o sebe, o svoje oddálení se od Stvořitele. Vždyť v tom případě se bude starat o to, aby získal svůj vlastní prospěch, a přijímající je oddělen od Stvořitele. Tehdy by měl litovat, že je vyhnána Šchina, čili toho, že způsobuje Šchině utrpení.
Jako příklad je třeba si představit, že ať by člověka bolel jakýkoliv malý orgán, bolest je vždy cítěna převážně v rozumu a v srdci, protože srdce a rozum jsou podstatou člověka. A samozřejmě nelze srovnávat sílu pocitu jednotlivého orgánu se silou pocitu organismu jako celku, v němž je v podstatě bolest cítěna.
Je to stejné jako bolest, kterou člověk cítí kvůli tomu, že je daleko od Stvořitele. Vždyť člověk je pouze jednotlivý orgán Svaté Šchiny, poněvadž Svatá Šchina je společenství duší Izraele. A proto není pocit dílčí bolesti srovnatelný s pocitem celkové bolesti. To znamená, že Šchina trpí, jsou-li od Ní odděleny Její orgány a Ona nemůže všem Svým orgánům poskytovat výživu.
(A je třeba připomenout, co je o tom řečeno mudrci: „V době, kdy člověk lituje, co říká Šchina? – Hanba na Moji hlavu, hanba za Moji pravou ruku.“) A protože nepřičítá lítost z oddálení na svůj vrub, je zachráněn před pádem pod nadvládu vůle přijímat pro sebe sama – do vlastnosti, která odděluje od Svatosti.
Stejným způsobem, když se člověk cítí trochu přiblížen ke Svatosti a má radost z toho, že byl poctěn přízní Stvořitele, je povinen říci, že nejdůležitější v jeho radosti je to, že je nyní radost Nahoře, ve Svaté Šchině, protože ho měla možnost k Sobě přiblížit, Svůj oddělený orgán, a nemusí ho odloučit.
Samotný člověk má radost z toho, že byl hoden poskytnout radost Šchině. A to všechno je připisováno na stejný účet. Vždyť pokud má radost dílčí, je to jen část celkové radosti. A s pomocí těchto výpočtů ztratí svou oddělenost a neocitne se v moci nečistých sil, které chtějí přijímat pro svůj vlastní prospěch.
Přesto je touha přijímat potěšení nevyhnutelná, protože to je celý člověk. Vždyť vše, co má člověk kromě této touhy, nepatří stvoření, nýbrž Stvořiteli. Avšak tato touha se těšit musí být napravena, stát se altruistickou – ve prospěch odevzdávání. To znamená, že musí přijímat radost a potěšení pouze proto, že na nebesích zavládne potěšení, když se stvoření raduje. Vždyť Cíl stvoření spočívá v tom, aby byla potěšena stvoření. A toto se nazývá radostí Šchiny ve Vyšším světě.
A proto je člověku uložena povinnost poslouchat rady, jak může poskytnout potěšení Stvořiteli. A pokud se člověk bude těšit, samozřejmě bude potěšen také Stvořitel. Proto se musí vždy snažit, aby byl v palácích Stvořitele, a pak bude mít možnost se veselit v Jeho klenotnicích, čímž samozřejmě poskytne potěšení i Stvořiteli. Veškeré jeho záměry by tudíž měly být pouze ve jménu nebes.