Lekce 11

Téma: To hlavní je záměr

Vybrané úryvky ze zdrojů

1. RABAŠ, Článek č. 3 (1990), "Co znamená, že svět byl stvořen pro Tóru"

„V duchovním se rovnocennost nazývá Dvekut, ačkoliv v činu je přijímající. Toto se nazývá „přijímání pro odevzdání“.

Jak však lze dosáhnout rovnocennosti formy? Protože Stvořitel stvořil tuto touhu přijímat, jak je možné zrušit přirozenost, kterou Stvořitel stvořil? Na to existovala náprava, že zatímco není možné zrušit přirozenost touhy přijímat, přidává se nad ni záměr odevzdávat. Z toho plyne, že touha přijímat, to znamená, že člověk vidí něco, z čeho může mít potěšení, zůstává. Jinými slovy, člověk si stále nakonec užívá, ale s jiným záměrem. Tomu se říká „přijímání pro odevzdání“.

2. RABAŠ, Článek č. 22 (1987), Co je dar, který člověk žádá od Stvořitele

„Nižší může přidat ke Kli Stvořitele, jak je psáno: „To, co Všemohoucí stvořil k činu.“ To znamená, že Bůh stvořil Kli zvané „touha přijímat potěšení“ a člověk k němu musí přidat nápravu zvanou „záměr odevzdávat“, jak bylo řečeno výše, že Malchut de Ejn Sof se ozdobila v bodu touhy. To znamená, že její ozdoba byla v tom, že na touhu přijímat položila záměr odevzdávat.“

3. RABAŠ, Článek č. 31 (1988), „Jaké činy člověka v duchovní práci se připisují Stvořiteli“

„Je-li záměrem člověka pouze přinášet potěšení Stvořiteli a ne pro vlastní prospěch, nezáleží mu na množství potěšení. Dívá se pouze na míru touhy, se kterou chce potěšit Stvořitele, neboť skrze touhu potěšit Stvořitele způsobuje rovnost formy v kořeni své duše. To zase způsobuje, že se přitahuje více hojnosti, protože vyšší chce dávat více, než nižší chce přijímat, a chybí jen nádoby odevzdání. Z toho plyne, že překonáváním v odevzdání se rozšiřuje veliká hojnost. Z tohoto důvodu nemusíme žádat o velká světla, pouze se snažit mít velké nádoby, což jsou nádoby odevzdání.“

4. RABAŠ, Článek č. 12 (1985), "Jákob přebýval v zemi, kde žil jeho otec"

„Co se týče lásky ke Stvořiteli, říkáme, že člověk má pracovat pouze pro Stvořitele, tedy bez jakékoli odměny. To znamená, že je připraven na úplné odevzdání bez jakékoli odměny, aniž by se z jeho oddanosti zrodila jakákoli návratnost. Spíše to je podstata — jeho cíl, že chce anulovat své já před Stvořitelem, tedy (zrušit) svou touhu přijímat, což je existence stvoření. To je to, co chce anulovat před Stvořitelem. Z toho plyne, že toto je jeho cíl.“

5. RABAŠ, Článek č. 5 (1988), Co znamená, „Když je Izrael ve vyhnanství, je s nimi Šchina“, v duchovní práci

„Když chce jít cestou pravdy, dává smysl, aby se zlý sklon poddal a oslabil. Avšak nyní je to zcela opačně: V čemkoli v Keduši, co chce dělat za účelem dávání, ho zlý sklon přemáhá a je pro něj těžké ho překonat. Ptá se: „Kde je spravedlnost?“ Z veškeré práce, kdy se musí neustále překonávat, upadá do pádu.

V tu dobu přijímá argument zvědů a říká: „Mám této práce dost,“ a utíká z boje. Tvrdí, že kde měl postupovat, tam se vrací. Proto „přemýšlí o začátku“ a opouští tuto cestu, kdy je třeba pracovat na záměrech a samotné činy nestačí, ale rozhodující je záměr, jak je psáno: „Lepší málo se záměrem než mnoho bez záměru.“ Říká, že tato práce není pro něj."
 

6. RABAŠ, článek 555, „Ohledně cíle“

„Konečným cílem práce člověka je dospět k záměru pro odevzdání, protože ve vnějších činech není co napravovat. Kli, které stvořil Stvořitel, se totiž nemůže měnit a veškerá změna musí nastat pouze v záměru. To znamená, že jelikož cílem stvoření je potěšit Jeho stvoření, vytvořil za tímto účelem Kli, nazývané touhou se záměrem přijímat potěšení.

Aby však neměl „chléb hanby“ a aby přijímání probíhalo prostřednictvím podobnosti formy, došlo k nápravě nazývané  [omezení] Cimcum, která nedovoluje přijímat jinak než se záměrem pro odevzdání. To znamená, že jde o totéž Kli, které existovalo již předtím, tedy o touhu přijímat, avšak s jiným záměrem. Jinými slovy, člověk přijímá ne proto, že chce naplnit svůj Chisaron, ale proto, že je to přikázání Stvořitele, který si přeje potěšit svá stvoření.“

7. RABAŠ, článek 577, „Ohledně cíle“

„Veškerá práce spočívá pouze v záměru dosáhnout toho, aby člověk toužil odevzdávat, a tomu se říká vnitřní práce, která je skrytá věc, není vidět zvenčí — úmysl člověka při činu, který koná.

Aby však bylo možné dosáhnout záměru zvaného vnitřní práce, je nejprve zapotřebí vnější práce, to znamená činy, což je něco, co je viditelné očima. Tedy jeho práce je patrná navenek. Avšak úmysl je věc vnitřní a skrytá.“

8. RABAŠ. Článek 6 (1986) „Důvěra“

„Lidé, kteří chtějí vstoupit na cestu pravdy a dosáhnout splynutí, by se měli naučit, aby každá jejich myšlenka, každé slovo i čin byly provázeny záměrem: aby z jejich práce na realizaci principů Tóry vzešlo potěšení pro Stvořitele. A je jim zakázáno dělat si výpočty s tím, co oni mohou od Stvořitele dostat za to, že Ho chtějí potěšit. Jinými slovy, nesmí jim přijít na mysl, co jim Stvořitel dá, aby z Jeho vlastnictví mohli převést pod svou vládu, čímž by vytvořili dvě vlády – jednu vztahující se ke Stvořiteli a druhou ke stvořením – a to je opakem splynutí."