Lekce 22. První omezení [Cimcum Alef] a clona [Masach]

Vybrané úryvky z „Předmluva k moudrosti kabaly“ od Baal HaSulama

13) Jde o to, že zatímco hmotné objekty jsou od sebe odděleny vzdáleností místa, duchovní záležitosti jsou od sebe odděleny rozdílností formy mezi nimi. To lze nalézt i v našem světě. Například, když mají dva lidé podobné názory, mají se navzájem rádi a vzdálenost místa je od sebe nevzdaluje.

Naopak, pokud jsou jejich názory velmi odlišné, nenávidí se navzájem a blízkost místa je k sobě nepřiblíží. Tak tedy rozdílnost formy v jejich názorech je od sebe vzdaluje, zatímco podobnost formy v jejich názorech je navzájem přibližuje. Pokud je například přirozenost jednoho zcela opačná než druhého, jsou od sebe vzdáleni jako východ od západu.

Stejně tak všechny otázky blízkosti a vzdálenosti, spojování a jednoty, které se odehrávají v duchovním, jsou pouze měřítky rozdílnosti formy. Vzdalují se od sebe podle míry rozdílnosti formy a přibližují se k sobě podle míry rovnocennosti formy.

Je však třeba pochopit, že ačkoliv je touha přijímat povinným zákonem ve stvořeném, protože je esencí stvořeného a vhodnou nádobou pro přijetí cíle myšlenky stvoření, přesto ho zcela odděluje od Emanátora, protože mezi ním a Emanátorem je rozdílnost formy až do protikladu. Je tomu tak proto, že Emanátor je úplné odevzdávání bez jakéhokoliv přijímání, zatímco stvořené je úplné přijímání bez stínu odevzdání. Nenajde se tedy větší opak formy než tento. Z toho vyplývá, že tento opak formy je nutně odděluje od Emanátora.

14) Aby byla stvoření ušetřena tohoto obrovského oddělení, nastalo první omezení, které oddělilo čtvrtou fázi od ostatních Parcufim [množné číslo od Parcuf] Keduše [Svatosti], takže ta veliká míra přijímání zůstala prázdným prostorem bez jakéhokoliv světla, protože všechny Parcufim Keduše vznikly s clonou vytvořenou na své nádobě Malchut, aby nepřijímaly světlo v této čtvrté fázi. Poté, když bylo Vyšší světlo rozšířeno a sestoupilo do emanovaného bytí, tato clona ho odmítla. To se chápe jako úder mezi Vyšším světlem a clonou, který zespoda vzhůru pozvedá Odražené světlo, jež halí deset Sfirot Vyššího světla.

Ta část světla, která byla odmítnuta a vytlačena zpět, se nazývá Odražené světlo. Jak halí Vyšší světlo, stává se nádobou pro přijetí Vyššího světla namísto čtvrté fáze, neboť poté se nádoba Malchut rozšířila podle míry Odraženého světla—odmítnutého světla—které vystoupilo vzhůru a zahalilo Vyšší světlo zespodu nahoru, a rozšířilo se také shora dolů. Takto byla světla zahalena v nádobách právě v tomto Odraženém světle.

To je význam Roš [hlavy] a Guf [těla] v každém stupni. Spojení úderem Vyššího světla o clonu pozvedá Odražené světlo zespodu vzhůru a halí deset Sfirot Vyššího světla do podoby deseti Sfirot Roš, což znamená kořeny nádob, protože tam nemůže nastat skutečné ohalení.

Následně, když se Malchut rozšíří tímto Odraženým světlem shora dolů, Odražené světlo končí a stává se nádobami pro Vyšší světlo. Tehdy nastává oblečení světel do nádob, a to se nazývá Guf onoho stupně, tedy úplné nádoby.

15) Tímto tedy vznikly nové nádoby v Parcufim Keduše místo čtvrté fáze po prvním omezení. Byly vytvořeny z Odraženého světla spojení úderem v cloně.

Musíme ovšem porozumět tomuto Odraženému světlu a tomu, jak se stalo nádobou přijímání, neboť původně to bylo světlo odmítnuté od přijímání. Teď tedy slouží v opačné roli oproti své podstatě.

Vysvětlím to pomocí podobenství ze života. Lidskou přirozeností je oceňovat a upřednostňovat vlastnost odevzdávání a opovrhovat a hnusit si přijímání od přítele. Proto když člověk přijde do domu svého přítele a ten ho pozve na jídlo, odmítne, i když má velký hlad, protože je pro něj ponižující přijmout dar od svého přítele.

Avšak když ho přítel dostatečně prosí, až je jasné, že kdyby jedl, prokázal by tím svému příteli velkou laskavost, souhlasí, protože již nemá pocit, že přijímá dar a že jeho přítel je dárce. Naopak, on (host) je dárcem, protože tím, že přijímá toto dobro, činí příteli laskavost.

Tak zjistíte, že ačkoliv hlad a chuť k jídlu jsou nádoby přijímání určené pro jídlo, a ten člověk měl dostatek hladu a chuti přijmout jídlo od přítele, přesto kvůli studu nedokázal ochutnat ani kousek. Když ho však přítel opakovaně prosil a on ho odmítal, začaly se v něm vytvářet nové nádoby k jídlu, protože síla prosby přítele a síla vlastního odmítání, jak se hromadily, nakonec vytvořily dostatečné množství, které proměnilo míru přijímání v míru odevzdání.

Nakonec viděl, že tím, že bude jíst, prokáže příteli velikou laskavost a velmi ho potěší. V tomto stavu se v něm zrodily nové nádoby přijímání, aby přijal jídlo přítele. Nyní se považuje jeho síla odmítání za podstatnou nádobu pro přijetí jídla, a ne hlad a chuť, ačkoliv ty jsou běžnými nádobami přijímání.

16) Z výše uvedeného podobenství mezi dvěma přáteli můžeme porozumět otázce spojení úderem a Odraženému světlu, které tím vzniká a pak se stává novými nádobami přijímání pro Vyšší světlo namísto čtvrté fáze. Vyšší světlo, které naráží na clonu a chce se rozšiřovat do čtvrté fáze, můžeme přirovnat k prosbě jíst, neboť tak, jak touží, aby jeho přítel přijal jídlo, se Vyšší světlo touží rozšířit k přijímajícímu. A clona, která světlo odráží a odmítá, se dá přirovnat k odmítnutí přítele přijmout jídlo, protože odmítá jeho laskavost.

Stejně jako zde, právě odmítnutí a záporná reakce se obrátily a staly se vhodnými nádobami pro přijetí jídla přítele, můžete si představit, že odražené světlo, které vzniká úderem clony a jejím odmítnutím Vyššího světla, se stalo novými nádobami přijímání pro Vyšší světlo namísto čtvrté fáze, která sloužila jako nádoba přijímání před první omezením.

Avšak to bylo ustanoveno pouze v Parcufim Keduše ABJA, ne v Parcufim skořápek a v tomto světě, kde je čtvrtá fáze sama považována za nádobu přijímání. Proto jsou odděleny od Vyššího světla, protože rozdílnost formy ve čtvrté fázi je odděluje. Z tohoto důvodu jsou skořápky považovány za zlé a mrtvé, protože jsou oddělené od Života životů svou touhou přijímat, jak je uvedeno v bodě 13.

Pět fází v cloně

18) Nyní vysvětlíme pět fází v cloně, jimiž se mění úrovně během spojení úderem provedeného Vyšším světlem. Nejprve musíme důkladně pochopit, že i když čtvrtá fáze byla po omezení zakázána být nádobou přijímání deseti Sfirot a Odražené světlo, které stoupá z clony skrze spojení úderem, se stalo nádobou přijímání místo ní, přesto musí Odražené světlo doprovázet svou silou přijímání. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by Odražené světlo způsobilé být nádobou přijímání.

Též to pochopíš z podobenství v bodě 15. Ukázali jsme tam, že síla odmítnout a nepřijmout jídlo se stala nádobou přijímání místo hladu a chuti. Je to proto, že hlad a chuť, běžné nádoby přijímání, byly v tomto případě zakázány být nádobami přijímání kvůli studu a hanbě přijmout dar od přítele. Pouze síly odstrčení a odmítnutí se staly nádobami přijímání místo nich, neboť odstrčením a odmítnutím se přijímání obrátilo na odevzdání a skrze ně bylo dosaženo vhodných nádob k přijetí jídla přítele.

Nelze však říci, že už nepotřebuje běžné nádoby přijímání, tedy hlad a chuť, neboť je zřejmé, že bez chuti k jídlu nebude schopen uspokojit přání svého přítele a dát mu potěšení tím, že bude jíst u něj. Jde však o to, že hlad a chuť, které byly zakázány v původní podobě, byly nyní silami odmítnutí a neochoty proměněny v novou podobu—přijímat se záměrem odevzdání. Tímto se hanba obrátila v čest.

Ukazuje se, že běžné nádoby přijímání jsou stále stejně činné jako dříve, ale získaly novou podobu. Totéž vyvodíš i k našemu tématu, tedy že je pravda, že čtvrtá fáze byla kvůli své hrubosti zakázána být nádobou pro přijímání deseti Sfirot, tedy pro rozdílnost formy od Dárce, což odděluje od Dárce. Nicméně skrze vybudování clony ve čtvrté fázi, která odráží Vyšší světlo, její původní chybná podoba se proměnila a získala novou podobu, zvanou Odražené světlo, podobně jako se ve výše uvedeném podobenství proměnila forma přijímání na formu odevzdání.

Obsah její původní formy zde nebyl změněn. Ani nyní nejí bez chuti. Stejně tak zde veškerá hrubost, což je síla přijímání, která byla ve čtvrté fázi, vstoupila do Odraženého světla, a proto se Odražené světlo stalo způsobilým být nádobou přijímání.

Proto musíme v každé cloně vždy rozlišovat dvě síly:

První je tvrdost, což je síla uvnitř, která odráží Vyšší světlo.

Druhá je hrubost, což je míra touhy přijímat ze čtvrté fáze, obsažená v cloně. Spojením úderem silou tvrdosti v ní se její hrubost proměnila v jemnost, čímž je obrácení přijímání na odevzdání.

Tyto dvě síly v cloně působí v pěti fázích: čtyřech fázích ChaB TuM [Chochma, Bina Tiferet a Malchut] a jejich kořeni, zvaném Keter.