Lekce 21. Myšlenka stvoření

1) ...Myšlenka stvoření byla obdařit stvořené bytosti rozkoší v souladu s Jeho hojnou štědrostí. Proto byla do duší vtisknuta velká touha a žízeň přijímat Jeho hojnost.

Je tomu tak proto, že touha přijímat je nádobou pro míru potěšení v hojnosti, neboť míra a síla touhy přijímat hojnost přesně odpovídá míře potěšení a rozkoše v hojnosti. A jsou spolu tak spojeny, že jsou nedělitelné, kromě toho, k čemu se vztahují: Potěšení se vztahuje k hojnosti a velká touha přijímat hojnost se vztahuje ke přijímající stvořené bytosti.

Tyto dvě věci musí nezbytně pocházet od Stvořitele. Měly by však být rozděleny výše zmíněným způsobem: Hojnost pochází od Něho samého, rozšíření existence z existence, a v ní zahrnutá touha přijímat je kořen stvořených bytostí. To znamená, že je kořenem počátku, tedy vzniku existence z neexistence, neboť v Jeho vlastním já jistě žádná forma touhy přijímat není.

Proto se má za to, že výše zmíněná touha přijímat je celou podstatou stvoření od začátku do konce. Takto jsou všechny stvořené bytosti, všechny jejich nesčetné případy a projevy, jež se objevily a objeví, pouze různými mírami a hodnotami touhy přijímat. Všechno, co existuje v těchto stvořených bytostech, tj. vše, co je přijímáno v touze přijímat, která je do nich vtisknuta, pochází z Jeho vlastního já, existence z existence. Není to vůbec nové stvoření, existence z neexistence, neboť to není vůbec nové. Naopak, pochází to z Jeho Nekonečna, existence z existence.

2) A věz, že toto jsou světlo a nádoba, které rozlišujeme ve Vyšších světech. Nutně přicházejí spojeny dohromady a kaskádovitě sestupují stupeň po stupni. A do té míry, do jaké stupně sestupují od světla Jeho tváře a vzdalují se od Něho, do té míry se materializuje touha přijímat obsažená v hojnosti.

Můžeme také říci opak: Do té míry, do jaké se touha přijímat v hojnosti materializuje, sestupuje stupeň po stupni, jak je uvedeno níže, až na nejnižší ze všech míst, kde je touha přijímat plně zmaterializována. Toto místo se nazývá "svět Asija", touha přijímat je považována za "tělo člověka" a hojnost, kterou přijímá, za míru "životní síly v tomto těle".

Podobně je tomu i u jiných tvorů v tomto světě. Tudíž jediný rozdíl mezi Vyššími světy a tímto světem je v tom, že dokud se touha přijímat zahrnutá v Jeho hojnosti plně nematerializovala, je považována za to, že je stále v duchovních světech, nad tímto světem. Jakmile se touha přijímat plně materializuje, má se za to, že je v tomto světě.

4) Důvod, proč musí touha přijímat sestupovat prostřednictvím čtyř výše zmíněných rozlišení v ABJA [Acilut, Beria, Jecira, Asija], je v tom, že o nádobách platí velké pravidlo: Šíření světla a jeho odchod činí nádobu způsobilou k jejímu úkolu. To znamená, že dokud nádoba nebyla oddělena od svého světla, je zahrnuta ve světle a anulována v něm jako svíčka před pochodní.

Toto anulování je proto, že jsou navzájem úplně opačné, na opačných koncích. Je tomu tak proto, že světlo pochází od Něho samého, existence z existence. Z pohledu myšlenky stvoření v Ein Sof [Nekonečno] je vše zamýšleno pro odevzdání a není v něm ani stopy po touze přijímat. Jeho opakem je nádoba, velká touha přijímat tuto hojnost, která je kořenem nově stvořeného, v němž není žádné odevzdání.

Proto, když jsou spojeny, je touha přijímat anulována ve světle uvnitř ní a může určit svůj tvar pouze tehdy, když od ní světlo jednou odejde. Poté, co světlo z ní odešlo, začne po něm toužit a tato touha správně určuje a stanovuje podobu touhy přijímat. Následně, když se světlo do ní vrátí, je to považováno za dvě oddělené věci: nádoba a světlo, nebo tělo a život. Pozorně sleduj, neboť toto je velmi hluboké.

5) Proto jsou zapotřebí čtyři fáze ve jméně HaVaJaH, označované jako Chochma, Bina, Tiferet, Malchut. První fáze, nazývaná Chochma, je ve skutečnosti celým emanovaným bytím, světlem i nádobou v jednom. Je v ní velká touha přijímat se vším světlem v ní zahrnutým, nazývaným “světlo Chochma” nebo “světlo Chaja”, neboť je to veškeré světlo Chajim [života] v emanovaném bytí, oděné do její nádoby. Tato první fáze je však považována za celé světlo a nádoba v ní je sotva postřehnutelná, neboť je smíšená se světlem a anulována v něm, jako svíčka v pochodni.

Následuje fáze druhá, neboť na jejím konci se nádoba Chochma zesiluje v rovnosti formy s vyšším světlem v ní. To znamená, že v ní se probouzí touha odevzdávat Emanátorovi, v souladu s povahou světla v ní, které je celé určené k odevzdávání.

Poté díky této cestě, která se v ní probudila, z Emanátora přichází nové světlo, nazývané “světlo Chasadim”. V důsledku toho se téměř úplně oddělí od světla Chochma, které do ní Emanátor vtiskl, neboť světlo Chochma lze přijímat jen ve vlastní nádobě — v touze přijímat, která dorostla plné míry.

Tedy světlo a nádoba ve fázi dvě jsou naprosto odlišné od těch ve fázi jedna, protože zde je nádoba touhou odevzdávat. Světlo v ní je považováno za světlo Chasadim, světlo, které pochází ze spojení emanovaného bytí s Emanátorem, neboť touha dávat způsobuje rovnost formy s Emanátorem, a v duchovním je ekvivalence formy spojení.

Poté následuje fáze třetí, neboť jakmile se světlo v emanovaném bytí zmenšilo na světlo Chasadim bez Chochmy, a je známo, že světlo Chochma je podstatou emanovaného bytí, tak na konci fáze druhé se probudilo a přitáhlo do sebe míru světla Chochma, aby zářila v jeho světle Chasadim. Toto probuzení znovu rozšířilo určitou míru touhy přijímat, která tvoří novou nádobu zvanou fáze tři neboli Tiferet. A světlo v ní se nazývá “světlo Chasadim ve svícení Chochma”, protože většina tohoto světla je světlo Chasadim a menší část je světlo Chochma.

Po ní přišla fáze čtvrtá, neboť nádoba třetí fáze se také na svém konci probudila, aby přitáhla úplné světlo Chochma, jako tomu bylo v první fázi. Toto probuzení se tedy považuje za “touhu” v míře touhy přijímat v první fázi a převyšuje ji, neboť nyní už byla od tohoto světla oddělena, protože světlo Chochma už v ní není oděno, ale touží po něm. Tím je forma touhy přijímat plně určena, protože nádoba se určuje po rozšíření světla a jeho odchodu z ní. Později, když se vrátí, přijme světlo znovu. Ukazuje se tedy, že nádoba předchází světlu, a proto je tato čtvrtá fáze považována za dokončení nádoby a nazývá se Malchut [Království].

Tabulka čtyř fází

11) Nyní můžeš pochopit skutečný rozdíl mezi duchovním a materiálním: Cokoliv, co obsahuje úplnou touhu přijímat, ve všech aspektech, což je čtvrtá fáze, se považuje za „materiální“. To je to, co existuje ve všech složkách reality před námi v tomto světě. Naopak, cokoliv nad touto velkou mírou touhy přijímat se považuje za „duchovní“. To jsou světy ABJA, které jsou nad tímto světem, ony a celá realita v nich.

Nyní můžeš vidět, že celý problém vzestupů a pádů popsaných ve Vyšších světech se nevztahuje na žádné imaginární místo, ale pouze na čtyři fáze v rámci touhy přijímat. Čím dál je od čtvrté fáze, tím výše se má za to, že je, a naopak, čím blíže je ke čtvrté fázi, tím se považuje, že je níže.