Lekce # 24  Příprava na Světový kabalistický kongres "Spojení s Není nikoho Jiného Kromě Něho" - květen 2025

Vybrané úryvky ze zdrojů

Lekce 2: Věřit, že Stvořitel je Dobrý a Konající dobro

1. Ba’al HaSulam. Šamati 34. Země má výhodu ve všem

Z kabalistických knih je známo, že je Stvořitel dobrý a vytváří pouze dobro. To znamená, že je Jeho řízení chápáno nižšími jako dobré. A tomu musíme věřit.

Proto, když se člověk podívá na to, co se děje v jeho okolí, ve světě, podívá se na sebe a na ostatní, pak vidí, jak všichni v důsledku Vyššího řízení trpí a vůbec se netěší, jak by měli na základě dobrého vládnutí, z něhož by to mělo vycházet, a tehdy je těžké tvrdit, že je Vyšší řízení dobré, směřuje k dobrému cíli a poskytuje nám jen dobro.

Je však nutné vědět, že v případě, když člověk nemůže říci, že Stvořitel posílá svým stvořením dobro, nazývá se hříšníkem, protože ho pocit utrpení nutí odsuzovat Stvořitele. A ospravedlňuje Stvořitele jen tehdy, když mu Stvořitel posílá potěšení, jak je řečeno: „Spravedlivým se nazývá ten, kdo ospravedlňuje skutky Stvořitele,“ čili tvrdí, že Stvořitel vládne světu spravedlivě.

2. Rabaš, Článek 44, 1990, “Co znamená válka za vládu v duchovní práci - 2?”
A člověk musí věřit, že skrytí, kdy člověk necítí přítomnost Krále ve světě, je stvořeno Stvořitelem a nazývá se  „náprava zkrácením“. Člověk však musí věřit a vynaložit takové velké úsilí, aby všemi svými orgány pocítil, že Stvořitel je Vládcem světa. A nejenom vládne, ale člověk musí věřit, že Jeho vláda je  dobrá a konající dobro. A člověk musí dělat vše, co je v jeho silách, dokud nemá příležitost toho dosáhnout.

Lekce 3: Když ne já sobě, tak kdo mně?

...  před splněním přikázání se v žádném případě nesmí myslet na osobní vedení, ale naopak, člověk je povinen říci: „Když ne já sobě, tak kdo mně?“ Po vykonání činu je však člověk povinen to ve svém nitru přehodnotit a uvěřit, že toto přikázání nesplnil vlastními silami, ale pouze silou Stvořitele, který pro mě předem vše takto naplánoval, a takto jsem byl nucen učinit.
Stejný řád věcí je i na tomto světě, neboť duchovní a materiální jsou si podobné; proto dříve než člověk vyjde na trh, aby si vydělal svou denní mzdu, musí odvrátit své myšlenky od svého osobního vedení a v tu chvíli si říci: „Když ne já sobě, tak kdo mně?“ A používat všechny triky, které používají lidé, aby si vydělal své peníze jako oni.
Ale večer, když přijde domů a má u sebe výdělek, chraň Bůh, aby si myslel, že si ho vydělal svými četnými triky, a dokonce i kdyby celý den ležel ve sklepě, jeho výdělek by se také ocitl v jeho rukou. Protože to pro něho Stvořitel předem naplánoval a tak to musí být.
A nehledě na to, že ve vnějším rozumu jsou tyto věci protikladné a srdcem se nepřijímají, v každém případě je člověk povinen takto věřit, protože podle kabalistů a knih to pro něho Stvořitel stanovil Svým zákonem (Tóra).
A tato jednota je „HaVaJaH – Elokim“, kde HaVaJaH znamená osobní vedení – že Stvořitel tvoří vše a nepotřebuje, aby mu pomáhali obyvatelé hliněných (hmotných) domů. A Elokim znamená „Příroda“ (ha-Teva) podle shody číselné hodnoty obou slov a člověk jedná v souladu s přirozeností, kterou [Stvořitel] umístil do systémů hmotných nebes a země, a dodržuje jejich zákony jako ostatní lidé, a zároveň věří ve jméno HaVaJaH, tedy v osobní vedení. Ukazuje se, že je sjednocuje dohromady „a budou jedinými v ruce Jeho“, a tím přináší Stvořiteli velké potěšení a vyvolává Světlo ve všech světech.
A to jsou tři kategorie: přikázání, přestupek, volba. Přikázání (Micva) je místem svatosti (duchovnosti). Přestupek je místem Sitry Achry (nečistých sil). A volba není ani přikázání, ani přestupek. Je to místo (pole boje), o které bojují čisté a nečisté síly. Když člověk vykonává činy ve svobodě volby a nespojuje je s mocí čistých sil, celé místo padá do moci nečistých sil. A když se člověk posiluje, aby v míře svých sil konal v tom, v čem je volba, směrem ke sjednocení, vrací moc do hranic čistých sil.

4. Ba’al HaSulam, Šamati 217. Pokud ne já sám sobě, tak kdo mi pomůže?
„Pokud ne já sám sobě, tak kdo mi pomůže? Ale pokud já sám pro sebe, tak kdo jsem já?“ A toto je vzájemně se popírající rozpor v práci člověka.
Člověk musí dělat veškerou svou práci tak, jako kdyby mu nikdo nemohl pomoci, jenom on sám sobě, a nebyl nikdo, kdo by ho spasil. Jak je řečeno: „V ústech tvých je toto slovo a v srdci tvém, abys ho splnil.“ (Deuteronomium) Znamená to, že je třeba vynaložit úsilí jako při Vedení odměnou a trestem. Avšak ve svém nitru by měl vědět: „Ale pokud já sám pro sebe, tak kdo jsem já?“ To znamená, že je plně závislý na Osobním vedení Stvořitele a nikdo v tom nemůže nic změnit.
Pokud však všechno probíhá pouze podle řízení Shora, jaký je smysl práce: „Pokud ne já sám sobě, tak kdo mi pomůže?“ Jde o to, že když člověk pracuje, jako kdyby mu nikdo nemohl pomoci kromě něho samotného, pochopí své Osobní vedení a uvědomuje si, že se všechno děje kvůli nápravě. A toto rozdělení mezi povinností a Tórou, nazývané „synové Stvořitele“, je skryto a odkrývá se až po úsilí: „Pokud ne já sám sobě, tak kdo mi pomůže?“

5. Rabaš. Článek 18 (1986) „Kdo přivádí k modlitbě“
Člověk nesmí říkat: „Čekám, až mi Stvořitel dá probuzení shora. Pak budu moci konat svatou práci.“ Vždyť Ba‘al HaSulam řekl, že pokud jde o budoucnost, člověk musí věřit v odměnu a trest. Tj. musí říci: „Když ne já sám sobě, tak kdo pro mě? A když já sám sobě, kdo jsem já? A když ne teď, kdy?“
V tomto případě není možné čekat další okamžik. A člověk musí říct: „Když ne teď, tak kdy?“ A nelze čekat na příhodnější čas a „pak se pozvednu, abych vykonal svou práci“. A jak řekli naši mudrci: „A neříkej: „Až budu mít čas, budu se učit,“ protože je možné, že se neobjeví.

Text klipů

Klip#... – "Pokud ne já sám sobě, tak kdo mi pomůže?" 

RAV: Nevíme, co je spiritualita, co znamená být nad svou vlastní myslí a srdcem. Neznám vlastnost odevzdání, nevím, co je víra. Je to něco, co nemohu pochopit — není to ve mně. Nemohu tento výsledek ani jev vidět mimo sebe, nikde, protože vše, co vnímám, vnímám skrze svou touhu přijímat.

A tak se samotné odevzdání stává problémem. Nevím, co je skutečné odevzdání. I když dávám, stále přijímám — já přijímám. Není to posuzováno podle toho, že něco někomu dávám, protože ve skutečnosti přijímám — vždy přijímám. Ať už vidím nebo nevidím, jakýkoli čin, druh, kontext — vždy je to přijímání pro sebe, pro sebe, pro sebe. Když se na něco dívám, když něco vidím — jak z toho mohu mít prospěch, jak mohu uspět, užít si to, být naplněn — to je přístup vůle přijímat, která žije ve mně a pohání vše, co dělám. Vědomě i nevědomě. Mé srdce, které bije, mé tělo, které se udržuje, buňky, orgány — všechno funguje na základě touhy přijímat, neustále přijímat.

A zde je problém: jak dosáhnout vlastnosti odevzdání, která je jejím opakem?
Říká se: Máš část zvanou „Když nejsem pro sebe, kdo je pro mě?“ — a tu část musíš udělat ty. To zahrnuje činy, které tě přibližují k ostatním, budování skupiny, budování desítky, a ovlivňování jeden druhého co nejvíce.
Druhá část — je dána Stvořitelem.