Jom Kipur: Žádost o nápravu

Jom Kipur je vnitřní stav člověka, kdy si uvědomuje, že v něm působí pouze neustálý egoismus, a že se musí pozvednout nad sebe sama. Hlavním přikázáním Tóry je „Miluj bližního svého jako sebe samého“, přesto jsme od toho naprosto vzdáleni, dokonce jsme tomu opační. Proto žádáme o odpuštění.

Zdá se, že tím, že jsme v touze přijímat, jsme v nesouladu s formou Stvořitele, a že musíme překonat tuto zlou náklonnost, abychom dosáhli splynutí se Stvořitelem; abychom Ho odhalili jako Jediného, a že „Není nikoho jiného kromě Něho“.

To je význam „Neboť sklon v srdci člověka je zlý od jeho mládí“, což znamená, že ho Stvořitel takto stvořil, protože touha přijímat je skutečným Kli [nádobou], pouze musí být správná.

Rabaš, Dopis č. 14

Jelikož takový stupeň je zcela opačný naší přirozenosti, vše, co děláme, je v touze přijímat, a nic nám nemůže pomoci. Je jasné, že sami nemůžeme nic napravit, a hříchy, které jsme spáchali, nejsou vůbec naše, protože je to Stvořitel, kdo stvořil zlý sklon, který nad námi vládne a nutí nás hřešit.

Skutečně nejsme vinni tím, že jsme ponořeni v egoismu, který nás pokaždé tlačí myslet pouze na sebe a ne na ostatní nebo na Stvořitele. Proto ani hříchy, ani jejich náprava nejsou naší vinou ani zásluhou, protože vše činí Stvořitel. Připravil pro nás všechny hříchy a všechny nápravy proti nim, a my jsme mezi jedním a druhým, jako ve svěráku.

Měli bychom vykládat, že hřích spočívá v tom, že říkáme, že existuje zlý sklon místo „Není nikoho jiného kromě Něho“. Pokud je člověk nehodný, je svržen shora. To přichází oblékáním do touhy přijímat, nazývané „zlý sklon“.

Rabaš, Dopis č. 14

Takže na Jom Kipur říkáme, že existují dva způsoby, jak žádat o odpuštění (a ty jsou sjednoceny v jednom): modlitba a pokání.

To, za co žádáme o odpuštění, není fakt, že jsme přijali od Stvořitele, ale spíše to, že jsme také dostali příležitost vynořit se z tohoto zlého sklonu a příležitost identifikovat a přiblížit se k Němu, a přesto jsme tuto příležitost dostatečně a správně nevyužili. 

To je to, za co se musíme zodpovídat, co musíme zkoumat a soudit. Cítit lítost a odpuštění za ty příležitosti, které nám Stvořitel dal, abychom překonali naši touhu přijímat, a abychom ji studovali takovým způsobem, že jejím překonáním se naučíme, co je dobrý sklon. 

„Pokání“ v hebrejštině („T'šuva“) pochází ze slova „návrat“: 

Proto je naší prací vztahovat vše ke Stvořiteli, jak hříchy, tak nápravy – vše Mu vrátit zpět. Hřích můžeme spojit s nápravou pouze tehdy, když můžeme pochopit a pocítit, že obojí pochází od Stvořitele a ne od nás. Stvořitel je nad hříchy i nad nápravami. Toto je zvláštní vyšší síla nad vším. 

Proto se musíme modlit, abychom viděli, že „Není nikoho jiného kromě Něho“. I když je to touha přijímat, chceme, aby Malchut přijímala stejné vlastnosti jako Zeir Anpin – dárce, ten, kdo obdarovává. To je vlastně naše celá žádost, naše celá naděje.

Jinými slovy, jak ZA dává, tak Malchut získá takovou nápravu, kdy pokáním, když říkáme, že od nynějška budou všechny činy pro odevzdání, což se nazývá Rachamim [milosrdenství], jako ZA, z toho vyplývá, že pokání způsobuje, že Malchut, která se před nápravou nazývá „vlastnost soudu“, se po nápravě stává Rachamim [milosrdenství], jako ZA.

Rabaš, Článek 13 (1990), „Co znamená, že sjednocením Stvořitele a Šchiny jsou všechny nepravosti odpuštěny?“

Naše veškerá duchovní práce nás ve skutečnosti musí vést k modlitbě, protože vše přichází shora, jelikož vše, co se nám děje, je přímým vlivem Stvořitele, a my musíme reagovat. Tato reakce se nazývá „modlitba“: co chceme, co si myslíme, po čem toužíme; to vše je modlitba. 

Musíme přesvědčit Stvořitele, že jsme připraveni a hodni být mu blíže, a do té míry, do jaké ho dokážeme přesvědčit o této záležitosti, jsme hodni být mu blíže. 

Pokud mu Stvořitel nedá tuto sílu, aby cítil, že „máme velkého Krále“, nemá sílu pracovat pro Stvořitele [...] Proto, když mu Stvořitel pomůže a dá mu touhu odevzdávat, a on cítí, že má velkého Krále, to mu může dát pouze Stvořitel. [...] Totiž, „Jenom Ty nám můžeš dát pocit, že máme velkého Krále a stojí za to pro Něj pracovat, abychom Mu přinesli potěšení.“

Rabaš, Článek č. 1 (1991), „Co znamená, ‚Nemáme jiného Krále než Tebe,‘ v práci?“

V boji začínáme cítit rozdíly mezi námi a Stvořitelem, mezi touhou přijímat a touhou odevzdávat a tímto zakládáme sílu překonání, clonu a celý systém Keduša (svatost), což znamená odevzdávání a spojení, které zakládáme v sobě, a skrze tento systém, na Jom Kipur, napravujeme všechny naše hříchy a přestupky.

Proto je Jom Kipur dnem zvláštní radosti, který nám umožňuje pozvednout se ještě výše nad stvoření, spojit se s vyšší sílou a dosáhnout její úrovně. Všechny hříchy a veškerý egoismus, které byly stvořeny Stvořitelem, a nápravy, které jsou díky Němu dosaženy, jsou pro nás nezbytné k pochopení stupně, který je nad zlým a dobrým sklonem, tedy k pochopení Stvořitele, kterého nelze dosáhnout jiným způsobem.