Vzpomínka na Rabaše - zemřel před 34 lety

Před 34 lety, 5. tišri 5752 (13. září 1991), zemřel rabín Baruch Šalom HaLevi Ašlag — známý jednoduše jako Rabáš — v nemocnici Beilinson v Petach Tikva. Nejstarší syn a žák Ba'al HaSulama byl jedním z posledních velkých kabalistů moderní doby, nesoucím starobylou tradici, kterou dokázal předat nové generaci.

Narodil se ve Varšavě v roce 1907, do židovského světa, který byl zároveň živý i křehký. Jeho otec, Ba'l HaSulam, byl nejvýznamnějším kabalistou dvacátého století, autorem komentáře Sulam ke knize Zohar a díla Studium deseti sefirot. Mladý Baruch – již od devíti let – projevoval zájem o moudrost kabaly a získal nejen klasické vzdělání, ale také vnitřní učení od svého otce, které považoval za zásadní. V roce 1921 rodina emigrovala do Země Izrael. Jako dospívající pracoval, aby pomohl uživit domácnost, a přitom zůstal oddaný svému studiu.

Když Ba'al HaSulam v roce 1954 zemřel, Rabáš zdědil rozsáhlé duchovní dílo. Byl od přírody tichý a nenápadný, nezajímal se o slávu, přesto se stal ústřední postavou pro ty, kdo hledali průvodce vnitřním životem. Ve svém skromném bytě v Bnej Brak, u obyčejného kuchyňského stolu, přijímal své studenty — za úsvitu i hluboko do noci — aby s nimi sdílel moudrost kabaly.

Shromáždili jsme se zde, abychom založili společnost pro všechny, kdo si přejí následovat cestu a metodu Ba'al HaSulama, cestu, jak vystoupat na stupně člověka a nezůstat jako zvíře.

RABÁŠ, Článek č. 1 (1984), "Cíl vytvoření skupiny – 1"

Jeho vlastní život byl poznamenán jednoduchostí: studiem, psaním a péčí o své žáky. V Bnej Brak ho přezdívali „rabi, který běhá“, protože vždy chodil rychle, jako by každý okamžik byl důležitý. Pod tímto jednoduchým zevnějškem se skrýval neustálý vnitřní požadavek: směřovat vše k duchovnímu cíli, nad rámec pohodlí či konvencí.

Dívám se na drobný bod zvaný láska k bližnímu. A přemýšlím o něm: Co mohu udělat, abych potěšil ostatní? A když se podívám na všechny společně, vidím trápení, nemoci, bolesti, utrpení každého člena společnosti, a globálně, války mezi národy. Ale kromě modlitby jim nemám co dát. A tomuto stavu se říká „ten, kdo soucítí s všeobecným trápením“.

Rabaš, Článek č. 162, "Láska k bližním"

Jeho spisy odrážejí stejného ducha. Zatímco kabalistická literatura bývala často hutná a nepřístupná, on zvolil jasnost a prostou řeč. Práci skupiny — shromáždění přátel — postavil do samotného středu duchovní praxe a učinil z ní téma mnoha svých esejí. Tímto způsobem otevřel cestu přizpůsobenou potřebám své generace.

Ke konci svého života předal svému nejbližšímu studentovi, Michaelu Laitmanovi, malý modrý sešit nazvaný Šamati — sbírku poznámek pořízených od Ba'al HaSulama. Bylo to gesto kontinuity, akt předání toho, co sám obdržel.

Více než tři desetiletí po jeho odchodu je jeho vliv stále cítit. Prostřednictvím studia jeho spisů a nadace Bnei Baruch, kterou na jeho počest založil Michael Laitman, zůstává Rabaš mostem mezi kabalistickou tradicí a současným světem. Jeho památka stále vybízí ke studiu, k otevřenému srdci a k budování vnitřní cesty, která je stejně náročná jako život, který žil.

Doposud jsme se nezabývali stavbou budov a záležitostmi, které se týkají rozsáhlého šíření. To není naše cesta. Naším jediným záměrem je šířit učení o bázni před Nebesy a službě Stvořiteli mezi našimi ochotnými přáteli, a zvláště moudrost kabaly a moudrost skrytého těm, kdo chodí pokorně a jsou toho hodni, jak jsem ji obdržel od Ba'ala HaSulama.

Rabaš. Dopis 78